Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven pomáhat vlasti a bližním.
V pondělí 19. 4. 2021 se v Semilech konalo shromáždění na podporu ředitele waldorfské školy Mgr. Ivana Semeckého, který umožnil účast na výuce dětem určených ročníků „bez podmínek“. Rada města Semily pak téhož dne v 19 hodin jednala o odvolání pana Semeckého z postu ředitele.
Těsně před jednáním Rady se nám podařilo s panem ředitelem setkat a nahrát rozhovor, přinášíme Vám jeho zkrácený přepis. Rozhovor s panem Semeckým vedli Zuzana Křenková, David Bartůšek, Zdeněk Jarolímek a Jana Jarolímková – waldorfští rodiče a členové spolku W alternativa z Brna.
ZK: Jak dlouho jste v semilské škole?
Přišel jsem před 8 lety a 5 let dělám ředitele. Kromě „ředitelování“ pracuji jako vychovatel v družině.
ZK: Máte pedagogické vzdělání?
Mám vystudovanou sociální pedagogiku v Hradci Králové, magisterské studium, a k tomu jsem si potom přidal státnice ze speciální pedagogiky, a ta sociální pedagogika mě opravňuje k práci vychovatele. Waldorfský seminář nemám dostudovaný, mám hotové dva roky a těším se na třetí, snad to vyjde od září.
ZK: Proč jste se rozhodl stát učitelem?
Dříve jsem pracoval jako vychovatel v dětském domově a potom s mentálně postiženými dospělými. A právě díky tomu jsem se seznámil s několika lidmi ze Sociální akademie TABOR. Přes komunitu v Nové Vsi nad Popelkou jsem se dostal i se synem na tábor, tuším že v roce 2011, kde jsem se potkal lidmi, z nichž většina měla děti ve waldorfských školách. Oslovilo mě, jakým způsobem se k sobě chovají dospělí a jak se k sobě chovají děti, jak je pro děti připravován program na táboře. V synovi ten zážitek silně zarezonoval – v průběhu roku jsme se pak potkávali s lidmi z různých waldorfských škol a přirozeně – formou prožitku - nás to se ženou inspirovalo k tomu stát se waldorfskými rodiči. Takže když jsme o rok později stáli před rozhodnutím, kam dát syna do školy, už bylo jasno.
ZK: Takže Vaše personálie bychom měli a můžeme se přesunout k otázkám, které se týkají současné situace, kdy jste zjednodušeně řečeno umožnil chodit do školy všem státem určeným věkovým kategoriím dětí, a to „bez podmínek“ – zejména bez povinnosti testování a nošení roušek ve třídách. V této souvislosti mě napadlo, že jste vždy pracoval s klienty, kteří byli nějakým způsobem omezeni – ať už to byly děti, které neměly rodiče, nebo zase dospělí s omezenými mentálními schopnostmi. Teď poprvé jste měl ideální podmínky – děti, které nemají žádné fyzické, mentální nebo sociální handicapy, a do toho přišel Covid a přijdou omezení zvenčí – testování, roušky…
Je to přesně tak. Já jsem skaut a navždy skaut, kde nás v oddíle vždy vedli ke ctění hodnot a k dodržování slibu. Já to nastavení takhle mám, mě to vždycky někam přitáhne, možná právě proto jsem tady. Ta situace ve škole samozřejmě není příjemná – v kolegiu, mezi rodiči, ale já si myslím, že je to ozdravný proces. A je potřeba dál jít tou cestou, aby se proces mohl stát ozdravným. Doufám, že se to podaří. V tuto chvíli čekáme na rozhodnutí Rady, jsme ve velikém napětí, které ale nezmizí v okamžiku, kdy padne rozhodnutí. Nás je v kolegiu 45, z toho 16 kolegů jednoznačně svým prohlášením projevilo nesouhlas s tím, jakým způsobem jsem to uchopil a co jsem udělal.
DB: Co pro Vás znamená heslo „děti do škol bez podmínek“? Možná by bylo dobrá rekapitulace se zkušeností z prvního týdne a s výhledem, kam se bude posouvat.
V této chvíli těžko předjímat, kam se já nebo celá škola budeme posouvat. Co se týká toho pojmu „bez podmínek“, je to myšleno tak, aby základní práva nebyla ničím limitována. Loni v okamžiku prvních restrikcí, kdy byl zakázán zpěv a tělocvik a byla ve škole zavedena povinnost nosit roušky, nás ta situace zastihla nepřipravené, nebyli jsme dostatečně bdělí. Nechci paušalizovat na celou asociaci, mluvím za naši školu. My jsme měli na podzim silný zážitek, když po optimistickém nástupu do školy v září přišel ostrý řez a učitelé (i děti, ale ponechme to pro tuto chvíli pouze v té učitelské rovině) museli začít nosit roušky. A jedna kolegyně přišla a řekla: „Ty budeš opravdu trvat na tom, že musím nosit roušku?“ Odpověděl jsem: „Já musím. Protože je to takhle nastavené a my tady už nejsme v rovině dobrovolnosti, ale v rovině zaměstnanec – zaměstnavatel. A v tom okamžiku, když tě neupozorním, poškodím sebe i školu.“ A ona do 14 dnů odešla, protože nechtěla nošením roušky poškozovat ani sebe, ani školu. My jsme to v tom okamžiku přijali, a to je přesně o té bdělosti, i o komunikaci s rodiči, protože málokdo chce porozumět tomu, že to není extremismus, ale vnitřní nastavení člověka, ve chvíli, kdy jsou porušovány práva dětí a rodičů a učitelé jsou vydíráni přes svoji práci.
DB: Proč jste se rozhodl tak, jak jste se rozhodl? Kvůli špatným opatřením? Nebo je tam něco osobního vůči testům?
To prvotní bylo, že jsem řekl NE, přes práva rodičů a dětí nejdu. Ale tak, aby tam byla ta možnost – kdo chce testovat, tak může, kdo nechce, tak nemusí. Je to součástí práv rodičů, tak by o tom měli rozhodovat oni, ale současně s tím převzít zodpovědnost a příslušně to zdokladovat (prohlášení o bezinfekčnosti, nesouhlas s testováním).
Pokud rodič chce testovat své dítě, ideálně by ho neměl testovat ve škole, protože není správné, aby se škola takhle proměňovala i v pocitech a vnímání dětí – to do školy nepatří. Škola není testovací centrum.
Stát bez mrknutí oka rozhodl, že dětem zakáže chodit do školy, a přenesl sdělovací povinnost na ředitele. Vidím tam dvě roviny: morální, kdy se zvyšuje tlak a co všechno je odpíráno dětem a rodičům, počínaje zpěvem, a ta druhá rovina je právní, kde zjistíte, že je rozpor v opatřeních a metodice. Když si to pořádně přečtete, tak v metodice je mj. napsáno, že nesmí být dítě sankcionováno za to, že se netestuje, a hned v druhé větě stojí, že nemůže chodit do školy. Po letech praxe již začnete v právních předpisech rozlišovat, že je Vám podsouváno něco, co není podložené a řádně zdůvodněné a schovává se to za epidemiologická opatření.
Proti testům v principu nejsem.
DB: A co kdyby to stát nastavil tak, že bude dodávat kvalitní PCR testy, neinvazivní, sice budou nějaká opatření jako roušky, zákaz zpěvu a tělocviku, ale s výhledem, že se po nějaké době tato opatření, která likvidují pedagogický proces, vyhodnotí a pokud se prokáží jako neúčinná a zruší se, bylo by to pro Vás přijatelné?
Já bych potřeboval pochopit ten smysl – aby byla vedena odborná diskuse nejen epidemiologů a lékařů, ale i za účasti učitelů a pedagogů, aby byl ten pohled komplexní z hlediska dopadů na dítě, když se dlouhodobě tohle bude ve škole dít. Ale já se obávám, že i kdyby mi dali milion studií, tak takovýto postup je mimo základní poslání školy a vzdělávání, to by se mělo odehrát někde jinde, my nejsme zdravotnické zařízení.
Řada z nás považuje testování za menší zlo než to, co se děje už tři čtvrtě roku – distanční výuka, nucená online výuka, roušky… Trpíme i horší věci a říkáme si, že tohle je jen drobnost.
Ale já si za poslední rok připadám jako testovací králík. Vidím, že nejen na dětech, ale i na institucích a na soukromém sektoru zkouší vláda, kam až může zajít. Na podzim to byly roušky, zpěv, teď jsou to testy, co to bude za chvíli? Kde je to menší zlo? Zatím se očkuje dobrovolně, ale to nemusí být konec. Za chvíli to stačí jen lehce překlopit – a může to dopadnout i tak, že kdo nebude mít očkování, půjde jenom na zahrádku a domů, když to přeženu.
Letos 7. dubna, když přišlo nařízení, už jsem byl bdělý. Celý rok jsem se cítil jako svázaný, v kolegiu to nediskutujete, protože ani s vámi to nikdo nediskutuje, valí se to na vás ze všech stran a někteří kolegové říkají „to je všechno hezké – ideály, morální principy, hodnoty, ale my chceme učit!“ A já si říkám: Opravdu mohu předstoupit s čistým svědomím před děti? To je moje vnitřní dilema, protože já jim dávám příklad i tím, jak se chovám. A to si musí každý vyřešit sám. Proto ve škole ctím, že když učitel řekne, že chce chodit v roušce, tak ať si chodí, pokud nechce, tak platí pravidlo roušek ve společných prostorech, ale ve třídách to nechám na třídních učitelích, aby si projednali s rodiči nebo na lyceu se studenty podmínky při vyučování. A tohle mi přijde jako hodně důležitý moment, abychom nepáchali stejné zlo, jako je páchané na nás. A proto se snažím, abych vytvořil prostor pro možnost volby a pro diskusi.
DB: Jak budete situaci řešit na II. stupni, kde už žáci mohou mít vyhraněný pohled na nesmyslnost této procedury? Co se stane u žáků, kteří odmítnou, a Vy budete v pozici toho drába, který má vynutit a obhajovat? A co když se najde někdo z učitelů, kdo s tím bude mít morální problém?
Já bych byl moc rád, abychom se zase neocitli v situaci, do které jsme byli hozeni 7. dubna. Já jsem opravdu do poslední chvíle nevěřil, že si někdo dovolí nám poslat do škol takovou hrůzu. A zase se to stalo. A budou to zkoušet znovu… anebo taky možná ne. Protože zjistí, že ta odezva by mohla být velmi ostrá, takže příště už budou opatrnější. Rád bych odzkoušel ten model na I. stupni a na II. stupni to aplikoval – v té podobě, že zůstáváme ve formě kompromisu, testujeme ve škole, ale nezatěžujeme tím třídy, a zároveň požadujeme od rodičů podepsaná prohlášení o bezinfekčnosti.
Teď jsme byli hozeni do situace na poslední chvíli, když už se dalo říct jen, že se nedá nic dělat… Nebo to nedělat. Já si vybral tu druhou cestu, o důvodech jsme se bavili. A teď mám čas a výhodu, že ať už rozhodnutí Rady dopadne jakkoliv a pokud budu moct zůstat ve škole, tak budu moct navázat na naše vztahy s hygienou, které jsme vzájemně budovali 5 let, a musím říct, že jsou opravdu velmi vstřícné a založené na dialogu. A hlavně pak vést dialog s rodiči a v kolegiu.
ZJ: Jak to máte s podporou rodiny nejen v běžném provozu, ale i ve chvílích takovýchto zásadních rozhodnutí?
Oni mě znají, se mnou byly vždycky problémy (smích). Když jsem pracoval v dětském domově, tak jsem se zasazoval za to, abychom mohli děti brát na víkend ven, starší aby chodily na brigádu – vždyť trávily volný čas jen v areálu domova, běhaly po dvoře, koukaly na televizi a utvrzovaly se v tom stigmatu a apatii ke všemu. A přitom byly uprostřed města, které mělo 15 000 obyvatel, kde by mohly mít kamarády, chodit na návštěvy, na kroužky. Bylo to něco úplně nového, průlom. Měli jsme pokrokovou paní ředitelku, která časem chtěla zrealizovat komunitní bydlení, tak sáhla logicky po mně – v sousedním městě jsme dětem zařídili byt, sice v paneláku na sídlišti, ale měly ze všech stran sousedy a každý den byly konfrontovány s tím, co musí dělat, aby obstály v reálném světě.
Z toho je vidět, že má rodina je zvyklá, že tyto situace přitahuju. Manželka je velmi trpělivá a podporující, i když je to někdy náročné, když jsem víc v práci než doma. I v širší rodině mám oporu. V Nymburce jsme léta žili se sestrou i s rodinami v jednom domě, věděli jsme o sobě všechno, řešili jsme věci společně. Od smrti tatínka jsem už v 16 letech tak trochu převzal jeho roli a tam se asi začala objevovat určitá vnitřní síla, pevnost a jistota, že se věci dají zvládnout.
V této souvislosti jsem se chtěl vrátit k současné situaci a mluvit o strachu. Teprve tehdy, když jsem se osvobodil od strachu, že přijdu o místo, co bude se školou, jestli nás nezruší, tak přišel ten vnitřní klid. Poslední dny se tu začala šířit atmosféra strachu, někteří kolegové začali nahlas vyjadřovat obavy, co s námi bude, ale přinesli si je zvenčí. Teprve postupně někteří pochopili, že to není můj politický boj, že nepotřebuji zakládat žádnou stranu, že se nepotřebuji nikde prezentovat a že kdyby mě ti rodiče nepotřebovali, tak bych na žádné shromáždění ani nechodil. Postupně to kolegium začalo vnímat, ale já jsem si na tom uvědomil, jak je potřeba přirozenou cestou zapojit kolegium do spolurozhodovací zodpovědnosti – možná měli pocit, že rozhoduji všechno já jako ředitel, ale toho 7. 4. 2021 jsem poslal všem rodičů a kolegiu pravidla od 12. 4. 2021, kolegiu také všechny dokumenty, které přišly z MŠMT, a první reakce přišla až v neděli 11. 4. 2021 odpoledne a ten večer jsme se sešli.
DB: To je asi hodně těžké, přesvědčit ty kolegy, kteří mají strach.
Nikoho nepřesvědčíte. To si každý musí prožít sám. Buďto s tím strachem bude pracovat nebo v něm zůstane. Mně nejde o to někoho strachu zbavovat, ale spíš o to, abychom se začali zase zpátky sbližovat, aby to nepřerostlo v nějaké nepřátelství nebo nenávist. Na té cestě, na které jdeme společně waldorfskou školou, jsme sice každý někde jinde, ale musíme to respektovat a snažit se si navzájem rozumět. A nezlobit se, že někdo napsal nějaký papír, ale bavit se spolu, komunikovat a společně usilovat a pečovat o bytost školy. Všechny nás to bude stát spoustu práce, učitele i rodiče, ale já věřím, že to zvládneme. Je potřeba vést dialog, abychom našli společné řešení a sbližovali názorové protipóly, ale přitom ponechali to spektrum. To je i to, co bychom měli učit naše děti – vést je ke svobodě, ale s respektem pro jiný názor.
DB: Chtěli jsme se zeptat, jakou máte reflexi týden po návratu do škol? Zavedení mimořádného opatření bylo překotné, takže nebylo moc času na tu prvotní diskusi.
A proto já sháním ten čas, abychom se na sebe naladili a nalezli nějakou společnou cestu.
DB: A ještě jedna obecná otázka na závěr: Jak se cítí ředitel školy v ČR? Je to opravdu tak, že řídí školu, nebo je jen „vedoucí na dílně“, který postupuje podle připraveného manuálu a nemůže se odchýlit? Jaké jsou jeho reálné kompetence?
To by bylo na dlouhé povídání. Může hodně, ale také musí být trochu kreativní. Například přítomnost dětí, jejichž rodiče zvažují přestup na naši školu, řešíme hostovskými pobyty, potom dál jednáme o případném přestupu apod. Na druhou stranu, co mi hodně chybí, je možnost dát autonomii školám, které o to stojí a umí ji zodpovědně převzít. Obdobně jako v rovině Covidu i v rovině školského zákona je tlak na unifikaci škol a kdo nějak vyčnívá, není přijímán. Nevím, z čeho pramení ten tlak či strach, vždyť zodpovědnost za výběr ředitele, který má velký vliv na směřování konkrétní školy, je vždy v rukou toho, kým je jmenován. Školy by měly být mnohem svobodnější, myslím, že to je důležité pro budoucnost nás všech.
Brňáci: Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí.
V tuto chvíli nás pan ředitel musel opustit a vydal se na zasedání Rady města. (Pozn.: Dnes již víme, že pan ředitel byl ze své funkce bohužel odvolán.)
Zapsala: Zuzana Křenková, 27. 4. 2021